Chystám se na dovolenou s naším jezevčíkem do Řecka. Byla jsem upozorněna na riziko
onemocnění Leishmaniózou. Je tato nemoc nebezpečná?
Leishmanióza je parazitární onemocnění, které se v naší oblasti zatím primárně
vyskytuje jen zřídka. Pes však může lehce onemocnět, pokud s ním cestujete do oblastí, kde
se nemoc vyskytuje – tedy do jižní Evropy nebo Afriky a případně do jiných destinací. Je
nutno připomenout, že se jedná o zoonózu, tedy o nemoc přenosnou ze zvířat na člověka.
Leishmanióza postihuje často až několik orgánů a je nevyléčitelná. Pomocí léků lze parazita
přítomného v těle utlumit, jakmile ale dojde k vysazení léků, klinické příznaky se vracejí.
Vlastní Leishmanie je prvok, který žije v těle nakažených psů a některých hlodavců.
Přenos mezi psy je možný kontaktem, například při kousnutí, nebo po bodnutí hmyzem
sajícím krev. Jedním z nejnebezpečnějších létajících přenašečů nákazy je takzvaná písečná
moucha. Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) bylo vroce 2005 na celém světě
nakaženo asi dvanáct miliónů lidí, ročně přibývá více než jeden milion nových případů, kdy
hlavním zdrojem infekce jsou nakažení psi. Nejvíce jsou ohroženi lidé se sníženou funkcí
imunity, např. HIV pozitivní. U lidí se jedná o velmi nebezpečnou nemoc, postihující mimo
jiné orgány v dutině břišní.
Ale zpátky k infekci psů. Podle geografického rozmístění známe několik druhů Leishmanií.
Nejznámějsí jsou L. donovani; L. infantum; L. tropica; L.chagasi nebo L.mexicana. Pozitivní
případy byly diagnostikovány v jižní Evropě, jižní Africe, Asii či Latinské Americe. Uvádí se,
že v zamořených oblastech bývá až 80 procent psů infikovaných. Také v severní Americe je
Leishmanióza od roku 2000 na vzestupu. Pravděpodobnou příčinou jsou změny klimatických
podmínek ve prospěch přenašeče. V oblasti Evropy byly zaznamenány případy v roce 2005
například v Německu (236), Rakousku (21), Belgii (20), Nizozemí (42) a ve Velké Británii
(54). V těchto zemích se pravděpodobně jednalo o import nemoci. Čísla o výskytu
Leishmaniózy v České republice zatím nejsou známa. Zvíře se však může nakazit během
cesty do rizikových oblastí nebo pokud si majitel koupí štěně přímo v takové zemi.
Písečné mouchy mají afinitu k mnoha teplokrevným živočichům, ale nejvíce jim „voní“ právě
psi, na pomyslném žebříčku atraktivity pro písečnou mouchu jsou také například lišky, kočky
nebo lidé. Jakmile moucha dosedne na tělo psa, doskáče na málo osrstěná místa na hlavě a
následně se bolestivě zakousne, aby získala krev pro svou obživu. Parazit potřebuje pro svůj
vývoj obratlovce (např. psa nebo člověka) a pro svůj přenos hmyz (písečnou mouchu). Hmyz
neslouží jen k pasivnímu přenosu nákazy, ale v jeho těle také dochází k vývoji parazita. Když
se prvok dostane do těla mouchy, mění se v infekční formu s byčíkem, rychle se množí a pak
je připraven k infikování teplokrevných živočichů. V těle nakažených psů se Leishmanie
ukryjí v buňkách imunitního systému, pomnoží se, následně se nepozorovaně šíří do dalších
orgánů a poté do celého těla. Mikroskopicky se pak dají patogeni prokázat v buňkách kostní
dřeně nebo v mízních uzlinách jako takzvaní amastigoiti. Kousnutí infikovanou písečnou
mouchou není jediný zdroj nákazy. Psi se mohou nakazit také kontaktem mezi sebou,
případně krevní transfuzí při léčbě jiného onemocnění.
Klinické příznaky nemoci jsou velmi různé, proto není diagnostika snadná. Postižení jedinci
mají vysoké horečky, při zátěži se velmi rychle unaví a vyskytuje se u nich apatie, která
přechází až v depresi. Stejně jako u ostaních nákaz vycházíme u Leishmaniózy
z anamnestických údajů, klinických příznaků a výsledků laboratorních vyšetření. Situaci
znesnadňuje délka inkubační doby, která se může pohybovat mezi třemi měsíci až šesti lety
po infikování. Málokdy si klient během své návštěvy u veterináře vzpomene, že byli se svým
psem před několika měsíci nebo lety na dovolené v rizikové oblasti. Majitel si většinou
všimne nejjasnějšího klinického příznaku, kterým je afekce kůže. Na kůži se vyskytují
mnohočetné útvary, případně vředy a na mnoha místech může vypadávat srst. Mízní uzliny
jsou zvětšeny a při pohmatu velmi tvrdé. U postižených jedinců můžeme pozorovat úbytek
svalové hmoty na hlavě, takzvaná atrofie žvýkacích svalů. Dále mohou být zasaženy ledviny
nebo oči, u těchto orgánů však nejsou klinické příznaky jednotné. Těžké formy nemoci se
projevují krvácením z nosu a do střeva.
Pro stanovení konečné diagnózy je nezbytné laboratorní vyšetření. Nespecifické výsledky
přinese vyšetření hematologické a biochemické, které jsou ovšem nezbytná pro vyloučení
dalších nemocí. Specifické testy jsou dostupné hlavně v zahraničních laboratořích, kde již
mají s nemocí určité zkušenosti. Detekce protilátek proti Leishmaniím provádí pomocí
serologických testů. V poslední době se stále častěji využívají metody molekulární biologie,
kdy se stanovuje deoxyribonukleová kyselina (DNA) Leishmanií pomocí polymerázové
řetězové reakce (PCR). Tato metoda umí detekovat původce nemoci i z nepatrného množství
tkáně. PCR metoda je velmi rychlá, specifická a vysoce senzitivní.
Léčba by měla být zahájena neprodleně po stanovení diagnózy, protože existuje velké riziko
nakažení člověka. Dnešní veterinární medicína nedisponuje žádným lékem, který by dokázal
nemocného psa úplně vyléčit. Vysazení léčby znamená, že přibližně v průběhu šesti měsíců
dojde k návratu klinických příznaků. Z toho vyplývá, že terapie je doživotní. Současná léčba
se opírá hlavně o N-metylclucamin, Allopurinol, Amfotericin B, případně Ketokonazol.
Každý z těchto preparátů má své výhody a nevýhody a většinou se používají v kombinaci.
Prevence Leishmaniózy spočívá v zamezení kontaktu s nemocnými zvířaty a eliminaci
možného kousnutí písečnou mouchou. Bohužel dnes není dostupná účinná vakcína, která by
vytvářela řádnou ochranu. Pro prevenci kousnutí hmyzem jsou na trhu některé insekticidy
s repelentním účinkem ve formě „spot-on“ nebo parazitárních obojků, které jsou napuštěny
účinnou látkou.
Ovšem nejlepší prevencí by bylo nebrat svého čtyřnohého kamaráda na dovolenou do
rizikových oblastí.
Veterinární klinika SUCHDOL, s.r.o.
MVDr.Leoš Krkoška, Ph.D.
